© Antropark 2006, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie
© Update Antropark 2012, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie
Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz
Úvod do rekonstrukční paleoetnologie a etnologie - Libor Balák
Kapitola čtvrtá: Modelová rekonstrukční paleoetnologie -
- úvod do metodiky
Modelová rekonstrukční paleoetnologie vytváří hypotetické modely kultur či komunit a života v nich. A to na základě známých vstupních dat, která dále rozvíjí, chybějící vstupní data pokusně nahrazuje umělými předpoklady v modelech připomínajících skutečné chování kultury v přepokládaných podmínkách. Takové modely nechává generovat, aby byla zkoumána jejich životaschopnost. Tím mimo jiné dojdeme i k výsledkům jako jsou např. formy, charakter a množství artefaktů a objektů a jejich způsob archeologizace. Právě takové výstupy můžeme zpětně kontrolně porovnávat s dnešní realitou četnosti a charakteru uložení archeologického materiálu dané kultury. Při takovém porovnávání hypotetické modely optimalizujeme. Tj. modely upravujeme tak, aby se co nejvíce přiblížily archeologické realitě. Modely mohou být přitom kresebné, plošné, prostorové, počítačové, experimentální i myšlenkové.
Sledujeme tyto modelové náhledy: psychologický, společenský, ekonomický (sociální vztahy a suroviny), ekologický (niky pro určité formy člověka, pro komunity a pro společnosti), evoluční principy (gradualistický model, model skoků a stází, hypertrofickou tvořivost, genetický drift), selekční principy a podobně.
Jedno ze základních pravidel v rekonstrukční paleoetnologii vyžaduje, aby jedna věc, jedna oblast, byla prověřena z několika možných úhlů. Teprve když se z pohledu několika, nejlépe alespoň tří nebo čtyř různých oblastí dojde ke stejnému výsledku, je možné takový výsledek považovat za reprezentativní natolik, že lze přistoupit k sugestivní či emotivní rekonstrukci pro veřejnost ale i pro paleoetnology samé.
Takové hypotetické modely společností a kultur jsou tím věrohodnější a přínosnější, čím více skutečných psychických reálných mechanismů zahrneme ke každému hypotetickému jedinci. Snažíme se varovat rychlených a ukvapených soudů. Cokoli lze vysvětlit už z pozice statistisky pravděpodobnějšího děje, to je vítáno, a může být pak porovnáváno s heuristickými modely.
Výtvarně návrhářský model stanovení nepřímé persony (pro gravettien) - srovnání s archeologickým materiálem. Přímá persona z gravettienu je převedena do hypotetické podoby předmětů, kde se uplatňuje nepřímá persona a nyní se vyhledávají takové další artefakty, které jsou podobné nebo identické s hypoteticky stanoveným materiálem. To je oblast práce s kulturními vzorci (určité pravidlo nebo soubor pravidel charakteristický pro určitou kulturu). Zde je možnost přímého porovnání skutečného s předpokládaným. Nesmíme ani zapomínat na variační škálu na jedné straně a na zvyklostní předpisový postup na straně druhé.
Poměr dochovatelných a nedochovatelných materiálů - jedním z důležitých ukazatelů pro jednotlivé typy kultur je poměr archeologicky nedochovatelných materiálů vůči dochovatelným v jedné kultuře. Sledujeme etnologický materiál a sledujeme proměny těchto poměrů v souvislosti s charakterem kultury, její ekonomikou, ekologickým začlenění, specializací, klimatem apod. Tento poměr slouží ke kontrole dat na rekonstrukcích (převážně tabulových).
Statistický poměr forem artefaktů - podle charakteru a užití artefaktů. Například sledujeme, že u přírodních národů v aridních oblastech převažují určité typy artefaktů, jako lehké přenosné síťky, objevují se artefakty pro uchovávání tekutiny, kuchyňské nástroje, lovecké nástroje a to vše v určitých početních a objemových poměrech a posloupnostech. Jiné poměry vidíme u přírodních etnik žijících v tropech a zde můžeme zase konkretizovat, zda se jedná o populaci u pobřeží, u velké řeky s určitým charakterem, v pralese, či parkovém lese. Sledujeme i proměny kultury v době dešťů a v období sucha. A zase sledujeme změny poměrů u severských etnik, u různě specializovaných severských etnik a podobně. Je důležité, že řada statisticky nejčastěji se objevujících artefaktů je ve své podstatě nedochovatelná. Týká se to předně dopravních prostředků a předmětů určených k přepravě a předmětů napomáhající snadnější přepravě. Objemově jsou největšími artefakty obydlí, která jsou zase z největší části nedochovatelná a dokonce řada pobytů v krajině je možná mimo archeologický záznam. Konkrétní rekonstrukce tak mohou být velmi snadno porovnány s těmito statistickými údaji a snadno se zjistí, že například některé typy artefaktů na určité tabulové rekonstrukci zcela chybějí a tím je pak možné takové kompozice překvalifikovat jako nevěrohodné a scestné.
Statistický poměr forem jednotlivých činností - je podobný jako u předchozího poměru, u přírodních etnik sledujeme různé aktivity, jejich charakter, čas, který je jim věnován. Sledujeme různá etnika v různých prostředích, v různých obdobích a časových cyklech. Údaje začleňujeme do modelové rekonstrukční paleoetnologie, nebo je používáme ke kontrole stávajících rekonstrukcí. Například tabulové rekonstrukce jsou v pořádku, když zachycují velké pracovní úsilí v době příprav velkých lovů nebo zpracovávání velkého objemu kořisti, jsou však chybné, když při jiných příležitostech vypouští hry, odpočinek, hygienu, krášlení, poklid, snění, spánek a zahálku (srovnej s Murdockem /Wilson,1978/).
Schéma stařičkého obrazu Zdeňka Buriana nám ukazuje nepoměr kamenné industrie, která je předváděna v celé škále kolekce nalevo dole. Tyto nástroje slouží v reále k dalším činnostem a další výrobě z jiných materiálů a celkově vedou k produkci řady etnografických předmětů. Tady však žádné takové předměty nevidíme. Jediné užití je držení pěstního klínu.jako zbraně proti nosorožcům. Vidíme zde dále odkaz z Filildova Muzea (jak již přednášel na přelomu století Jan Jelínek) holá bezmasá kost symbolizuje nouzi, zoufalost a hlad. Hadry přes boky neochrání tělo proti případnému drsnému klimatu. Moje upozornění - stalo se již neblahou tradicí na ,,rekonstrukcích", u ohně nenajdeme žádnou zásobu paliva, jak by bylo logické.
Experimenty - další oblastí, která nám může prozradit některá fakta ze života dávných lidí, jsou parazité a jejich genetický materiál. V rámci textilu (viz Persona) jsme si povšimli v této souvislosti parazitů žijících v oděvech, jako je například veš šatní a jejího možného, geneticky stanovitelného ,,věku“. Ale je také možné například stanovit délku loveckého způsobu života, kdy se zcela pravidelně kořistí člověka stali vepři. Takovým specifickým parazitem je lidská tasemnice a znovu její délka existence jako samostatného druhu ukáže pomocí genetiky minimální dobu pravidelné konzumace vepřového. Podobně se již zpracovávaly materiály kolem psů a jejich domestikace.
Co se stane, když se neandrtálci na schématu Burianova obrazu stěhují? Nesou takový a takový objem věcí. Vejde se do tohoto objemu přikrývka pro každého? Zimní oděv pro každého? Je tam dost zásob na cestu, je tam nějaká forma přenosného obydlí?
V reále se však nemusí jednat vždy jen o experimenty přírodovědné povahy, mohou to být prosté fyzické experimenty - jak co zhotovit, jak co užít a podobně. Můžeme přistoupit i k takzvanému myšlenkovému pokusu otázkou ,,Co se stane když...?“ Je to typ experimentu, který svého času používal Albert Einstein. Experiment je součástí kritického uvažování a vědy, proto se musí vždy automaticky začleňovat do rekonstrukční paleoetnologie a nemůže tvořit nějakou samostatnou, izolovanou oblast. Vyčleňovat experiment z oboru, bránit se experimentu, je průvodním znakem vědního oboru prožívajícího krizi kritického přístupu.
Metodika propagace výsledků rekonstrukční paleoetnologie - úvod do oblasti
Oblasti, jimiž se zabývá propagační oblast rekonstrukční paleoetnologie - kompetentnost, organizace řízení, psychologie organizace, společensko-politická situace, psychologie, vzdělanost, stav médií, ekonomicko-publikační prostředí.
V současnosti je možné sledovat nejen oblasti psychologie ovlivňování veřejnosti, ale i samotnou psychologii rekonstrukce, která je cestou v čase, nebo je rekonstrukce začleněna do poznávací „rekreační“ cesty. Tak se dostáváme do oblasti geopsychologie a skutečně například v publikaci Geopsychologie psychologa Jiřího Šípka najdeme řadu důležitých postřehů, které se dají aplikovat, ale najdeme zde také speciální kapitolu - Psychologická rekonstrukce (Šípek, 2001). Touto cestou se tak dostáváme do oblasti informatiky a managementu, kde na akademické půdě Jiří Šípek působí.
Figura (strach z figury) - figura je sama o sobě obrovským tématem v rekonstrukční paleoetnologii, vždyť v materiálech, ze kterých vycházíme, bývají mrtvé lidské zbytkové ,,figury" coby osteologický materiál. Známe nespočet drobných zlomků figur nebo dokonce celé figury a to jak lidské, tak zvířecí. A psychologie rozehrává kolem zobrazování figur celý ohromný informační koncert. Tady v oblasti propagace tomu nebude jinak, psychologie nás učí, že náš postoj k figuře je přímo závislý na naši psýché.
Do života někdejších lidí se dostáváme právě skrze figuru a její emotivní nebo sugestivní podání. Iluzivní realismus nebo asociační regrese jsou jedněmi z nejlepších a nejúčinnějších výtvarných zpracování. Oslovování veřejnosti pomocí figury je sice vysoce účinné a nutné, ale není bez potíží, protože jakékoli schvalovací či jiné komisní procesy budou nutně promítat nejen osobní, ale také společensko-stavovský úhel pohledu. Proto byl tak vynikajícím malířem pravěku Zdeněk Burian. Dílna jeho rekonstrukcí se skládala z minima lidí, kteří stejně jako on nepocházeli z velkoměsta a tím byla garantována pestrost a přirozenost forem osobitě emotivně postaveného iluzivního realismu. Naopak tam, kde je negativní prostředí podporující růst bez přirozené úcty k autoritě přírody, je možné se setkat s jedinci nebo i skupinami lidí, kteří do výtvarného projevu (buď jako autoři nebo jako konzultanti) vnáší svoje emoce vyplývající z narušených sociálních vztahů, různé úzkosti, strachy, obavy, slabosti - odbíhají od reality k nezřetelným nekonkrétním a odrealitněným formám, které by rádi viděli přetvořené do nějaké ,,zajímavé“ umělecké polohy. Určitě není špatné bavit se o velkém umění a s ním zcela pochopitelně i o velkých penězích, ale pokud náš záměr je informovat veřejnost a nikoli se od ní izolovat, můžeme mluvit především o vyhozených penězích. Je nutné zajistit takovou organizační strukturu propagace, aby nedocházelo k výstřelkům ze strany objednavatelů. Komise či pracovní týmy musí obsahovat laiky stejně jako je tomu u opatření proti skupinovému myšlení. Sledujeme proto i samotné pracovní organizační jádro a testujeme jednotlivé osoby.
Sebeprojekce a přenos na zlé dvojče - u figur ,,pračlověků“ můžeme sledovat jak symboly, kterými jsou dávní lidé doplněni, sledujeme i zacházení se sexuálními symboly, které jsou přenášené naší kulturou. Také však můžeme sledovat například symboly, jakými mohou být materiály zakrývající genitálie (cáry kožešiny, kožešina, špinavá kůže), které patří do promítání individuálního nitra podvědomí v rámci hlubinné psychologie, kdy se osobní vyrovnávání se s určitými reáliemi promítají do figury, která nás samé zástupně symbolizuje. Dávný člověk (jeho figura) se tak může stát naším dvojčetem, do kterého promítáme určité negativní vlastnosti nebo prožitky, obavy i nezdary. Tedy prostřednictvím figury na sebe prozrazujeme věci, kterých se sami bojíme, protože by nám mohly způsobit nesnáze ve společnosti, nebo nám už nesnáze způsobily. To je patrné jak v dětské kresbě (touto oblastí se například zabývala psycholožka Roseline Davido (Davido 1998), podobně je tomu však i u ,,vyjádření se" dospělých, kde však situaci komplikuje jak kulturní zastínění, tak vztahy se sociálně-kulturním prostředí a významný vliv má i role, kterou na sebe dospělý bere bez ohledu na svůj vlastní subjektivní názor. Ve skutečnosti však do ,,pračlověků" promítáme vše, co patří k dětské kresbě a to díky tomu, že už generace se s ubohými syrovými ,,pračlověky" setkávají v předškolním věku a ve škole, kde se tito kreslí a malují. Tento vzor jak obecné, tak vlastní kresby ,,pračlověka" si pak nesou lidé do života dál jako mustr, který mohou obohacovat dalším promítáním. Roseline Davido si všímá, kde všude dítě promítá do kresby samo sebe a je to nakonec vše od kresby stromu, vlastní figury, figury fiktivního staršího nebo mladšího ,,dvojčete“, ale promítání sebe najdeme i ve zvířecích figurách a i v kresbě samotné ruky. Vlastně se zde dostaneme velmi blízko Jungovu stínu persony, který je na ,,rekonstrukcích“ promítnut na dávné lidi (kapitola - Stín persony).
Strach z reálného života (strach z reality, života) - je projevem odmítání reality, která je pro daný subjekt příliš složitá, neuchopitelná a nepřehledná. Místo toho se volí jednodušší konstrukce světa. V dějinách umění vidíme patetické výrazy, monumentalitu, strohost, statiku, jednobarevnost v těch kulturách, které se vyznačují agresivitou (vnitřní nebo vnější) a moc je silně hierarchizovaná v systému pyramidy. Strach ze života může být jak individuální tak skupinový. Jak strach z figur, tak strach z reality vlastně zamezuje vzniku rekonstrukcí provedených ilusivním realismem a tudíž se takové snažení opírá jen o nesugestivní výtvarné práce, které nemají potřebné účinnosti.
Strach z rekonstrukcí - specifickým momentem je přivlastnění si artefaktů vykopaných archeology. Dávné kultury dnešní archeologické materiály vyprodukovaly a tudíž by se měly spojovat s nimi především ony, určitě by se neměli s nimi spojovat jen jejich novodobí objevitelé. V reále se můžeme zabývat přestřelenou mírou přivlastnění artefaktů objevitelům a zpracovatelům (teritoriální chování, sběratelství, začlenění do společenské hierarchie, ovládání, uzavření se apod.). Můžeme také registrovat četné, velmi časté projevy soupeření objevitelů s původními producenty dané kultury a s projevy symbolického poškozování někdejší kultury (promítnuté do jejich zobrazování, vystavují se jen nahé venuše, ,,bezdůvodně" se vystavují jen figury nahých či nedostatečně oděných lidí nebo se zcela odmítá jejich zobrazování). U realizovaných rekonstrukcí pak sledujeme projevy jako je omezená barevnost, odživotňující zjednodušení, ztráty objemu, neživé formy figur, absence očí, úst a podobně. Někteří objevitelé a zpracovatelé tak mohou velmi tvrdě odmítat cokoli, co by dávná etnika nějak ,,oživovalo". Sledujeme proto vždy i míru vlivu sběratelství, vlastnění, teritoriálního chování, ale i sociální vazby dané osoby a jejich možné přenosy a promítání. To může být spojeno i s teritoriálním chováním, což může souviset s velmi nebezpečnými formami agresivity (od přezírání, přes zesměšňování po přímé podvody a útoky).
Neskutečně „vykradený“ stan a do naha okradená gravettienka v jednom skutečném a velkém muzeu u nás. ,,Nenechali jí ani tanga... parchanti"! Tak nějak vypadá rekonstrukční prázdnota v kombinaci se snahou „Tedy nějaké ty rekonstrukce udělat, když to kvůli té veřejnosti musí být..“. Typické je, že neexistuje ani zásoba otopu a co je horší, děvče nemá nic na sebe ani ve stanu a ani před stanem, ani nikde v dohledu. Experiment mysli, v reále opravdu prekérní situace.
Asociační test - nám má ukázat do jaké míry je daná osoba vhodná pro práci na rekonstrukcích nebo kolem rozhodování o nich. Například výborné jsou barvy, které si člověk vybaví, když slyší bronz, železo nebo co se mu vybaví při slovech nádoba, hrnec, ohniště... Normální běžný člověk si vybarví u bronzu zlatočervenou barvu, ten, kdo je už mimo realitu a vytváří si vlastní svět jako takovou ulitu kolem sebe a chce se oddělit od ostatní společnosti, vidí bronz jako zelenou, což je barva patiny bronzových archeologických nálezů. Podobně železo vidíme jako stříbrnošedé, někdo však může asociovat hnědočernou barvu konzervovaných, rozpadajících se, zrezivělých předmětů. Při slově nádoba se zase onomu člověku mimo realitu vybaví střepy, taktéž u hrnce a u slova ohniště vidí vlastně jen studený, dávno vyhaslý popel. Tento test se dá rozšířit i pro oblast etnografie, kulturních projevů člověka, artefaktů apod.
Asertivní přístup k lidem odmítajícím iluzivně realistickou koncepci rekonstrukce - někdy stačí klidné a stálé opakování požadavků, jindy se snažíme získat souhlas s tím, že prezentace je určena široké veřejnosti, široká veřejnost se skládá z jedinců, kteří ve velké většině reagují velmi podobně. Například, když měli lidé možnost volit mezi tištěnými novinami a rozhlasem, pořídili si rozhlas, když měli volit mezi rozhlasem a černobílou televizí rozhodli se pro černobílou televizi. Když mohli volit mezi drahou barevnou televizí a levnou černobílou televizí rozhodli se pro barevný obraz. Dokonce vidíme, že se prodávají různé přehrávače pro vizuální projekci a dokonce se dnes těší oblibě velkoplošné, barevné obrazovky. S tím vším můžeme souhlasit. A teď, jak bychom se dívali na počínání někoho, kdo by místo barevných akčních nebo jiných filmů a pořadů si nastavil obraz na černobílý nebo na nějakou omezenou barevnost, rozostřil jej a ještě rozházel přes nějaký digitální program. Patrně bychom si o něm mysleli, že je trochu divný, ale je to jeho věc ne? A teď si představte, že by někdo, tedy nějaký televizní kanál vysílal právě s takovým nečitelným obrazem. Kolik lidí si myslíte, že by se něho dívalo? Kolik lidí by bavilo sledovat takové vysílání? A proč bychom tedy měli dnes představovat rekonstrukce nějak zdeformované, barevně omezené a nezřetelné?
To jsou věci, které můžeme na vhodných příkladech objektivně zkoumat a opačně můžeme požadovat odhad sledovanosti od druhé strany. Můžeme dokonce požadovat statistický průzkum, pro kolik lidí bude taková nerealistická prezentace přijatelná a můžeme tento údaj chtít oficiálně. Můžeme se snažit zaúkolovat oponenta, aby sledoval údaje, které jsou ve prospěch realistické sugestivní prezentace rekonstrukcí. Samozřejmě bez speciálního studia asertivního chování bude naše situace obtížná. I tak se prostě musíme smířit s tím, že někdy bude zadavatel příliš úzkostně vázán k odlidštěné a odreálněné vizi rekonstrukční práce a přímá domluva s ním nebude možná.
Psychologie cestování – geopsychologie - v Šípkově publikaci (Šípek, 2001) najdeme kapitolku - Psychologie lidí určité doby a lokality. Tady Šípek rozebírá i průvodcovskou roli, konkrétně ,,komentář, obrázky a doprovodné materiály“ na cestu. To lze u nás velice snadno převést do roviny cesty v čase, do určité kultury a na určitou lokalitu. ,,Průvodce se může omezit na spoustu faktů o daném prostředí, může dokonce získat velký obdiv svými znalostmi. Patrně vyšším stupněm je schopnost předložit klientům co nejvěrohodnější model doby a lidí v ní. Formulujme to tak, že manažér turismu nebo průvodce by měl být schopen prokreslit ,,psychologii lidí určité doby". Co je tím myšleno? V podstatě je to rámcová sociální struktura dané společnosti i typická struktura lokální a rodinná určitého historického období. Dále to jsou potřeby a možnost i způsob jejich uspokojení, hodnoty, rizika, délka a ,,rychlost" života. Z čeho se lidé radovali, čeho se obávali, které okamžiky jejich života byly kritické, jak mohl být jejich život periodizován? V co lidé na dané lokalitě věřili, jaké měli či mají tradice, zvyky, obyčeje? Mají svoji mytologii, báje, pohádky a v nich typické postavy? Jaké byly nebo jsou jejich obřady? V čem je to všechno podobné (nebo jiné) našemu způsobu života našim podmínkám? Takové srovnání může pomoci vytvořit si ještě barvitější představu a snad i pochopení. Samozřejmě, že k tomu musí být průvodce schopen dodat příslušné umělecko-historické zakotvení a geografické pozadí. Lze nacházet nějaké zajímavé vazby mezi způsobem života, myšlením lidí a stavebním slohem, uměleckým stylem nebo krajinou a prostředím včetně klimatických podmínek?“ To už jsou přece velice jasné a dlouhodobé úkoly pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii. Velice snadno dosadíme jako příklad cestu někam cestu do pozdního gravettienu, na lokalitu na jihozápadním Slovensku k datu 22 tisíc let. Vše ostatní je věcí postupného zpracovávání materiálu tak, aby byl kladen důraz na pokud možno právě popsané body, které zajímají našeho turistu v pravěku. Zcela jasně zde je rekonstrukční paleoetnologie v úplně stejné oblasti jako psychologie cestování a tato se tak stává naprosto nutnou součástí práce rekonstrukční paleoetnologie.
Teprve po verbálním a schematickém zpracování (ze strany modelové rekonstrukční paleoetnologie) by se přistupovalo k vizuálnímu zpracování materiálu. To abychom neuvázli jen u případného ,,obdivu ke vzdělanému průvodci", ale abychom si pravěké krajiny užili i my ostatní. Proto rekonstrukční paleoetnologie se svým systémem obrazového a verbálního zpracování persony vyhovuje i cestovatelům v čase. Zobrazování a další materiály mají napomoci bližšímu pochopení dané kultury. Pokud zobrazení a další materiály někdo, kdo má dávat nahlížet na dané kultury odmítá nebo tyto náhledy nějak mlží, křiví a deformuje, může to být prostě v tom, že s nimi bojuje o pozornost veřejnosti. Řekli bychom, že je ještě nevyzrálý. Čeká na nějakou formu pochvaly za vlastní práci a vlastní vědomosti o tématu. Jiří Šípek tak vlastně naznačuje určitou oblast chování, která zřejmě stojí za neskutečným zbržděním předávání informací o paleolitu, ale i jiných období směrem k veřejnosti. Je to sice jedna z cest, ale zdá se v logickém celku jasná a rozhodně stojí za přezkoumání. Existuje totiž řada konkrétních testů, které nám mohou takovou zralost či nezralost vyhodnotit.
Tento prostorový graf nám znázorňuje naše specické vnímání času. Dole je současnost, nahoře minulost, pohybujeme se odzadu dopředu zprava do leva. Nalevo je znázorněn čas, tak jak ho vnímá laik, nebo ten, kdo s časem tolik nepracuje. Na bočním pohledu vidíte, že časová přímka je dlouhá, ba přímo nekonečná, při pohledu zepředu (obr nalevo) z celého útvaru vidíte jen část a z horní části starého času se vám promítne jen jediná černá díra. Sem pak padají všechny informace o paleolitu a není je možné řadit chronologicky (stává se z nich guláš a mnohé jsou rychle ztraceny nebo přímo vytěsněny). Z tohoto pohledu pro vnímání celé časové osy chybí předpoklady. Dole napravo je mírně zdvihnutý časový tunel, vždy podle patřičných kultur, lokalit a nálezů. Při pohledu zepředu - pohledu archeologa se jeví takový čas jako nad sebou řazené schody. Zase je to jen velmi zevrubná a zkreslená perspektiva postrádající plné vnímání času. Srovnej se zakřivením prostoru v geopsychologii zeměpisu (Šípek 2001). Hypotetický příklad - Brno leží nedaleko Vídně. Pro studenta ze západní Evropy je však Vídeň blíž a Brno leží kdesi na Sibiři nebo na zdárné cestě k ní. Západoevropané pravidelně umísťují města ze střední a východní Evropy podstatně dál na východ. Rozlišujeme tedy různé úrovně vnímání času, jinak jej vnímá laik, jinak historik, archeolog, paleolitik či úplně jinak paleontolog nebo geolog.
Politicko-společenská situace - je také
reálným a velice důležitým faktorem týkajícím se rekonstrukcí a vůbec dialogu
mezi veřejností a vědou o dávných kulturách. To nakonec naprosto přesvědčivě
dokázala změna finanční politiky ve velké Británii. Nutnost se
komercionalizovat způsobila, že britská archeologie vyšla ze své ulity, kdy
místní nálezy (až na výjimky) znalo, tak jako všude jinde, ne víc než několik
málo desítek lidí. Důležitý tlak k samofinancování nebo zániku vedl k tomu, že
se archeologické lokality proměnily v turisticky přitažlivé skanzeny. Myšlenka
tkvěla v tom, že pokud lidé nepotřebují ke svému životu archeologii,
nepotřebuje ani společnost, aby ji financovala. Proto se díky skanzenům
archeologie dostala v Británii do běžné součásti života. Stojíme-li dnes
například v Těšeticích u Znojma na poli, nic
nenasvědčuje tomu, že tady stál fascinující a i dnes velmi atraktivní
celodřevěný ,,Stounhenč". Kdyby i u nás byla
stejná politika liberalizace, neznalo by zdejší archeologickou situaci jen pár
odborníků a několik studentů. Postavila by se replika rondelu s průměrem
kolosálních a původních
Prvním úkolem je teprve prezentace rekonstrukční paleoetnologie a etnologie před veřejností, aby se vůbec vědělo, že nějaký takový obor může existovat a co od něj může veřejnost dostávat. Druhým krokem, který se odvíjí z prvého, je získat pro rekonstrukční paleoetnologii takové lidi, kteří jí dovedou zajistit podporu.
Zpět na úvodní stranu ◄ Předchozí Další ►
Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz
© Antropark 2006, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie
© Update Antropark 2012, Author and Illustrations © Libor Balák, Úvod do rekonstrukční paleoetnologie