Úvod do Rekonstrukční paleoetnologie

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

Úvod do rekonstrukční paleoetnologie a etnologie - Libor Balák

Kapitola šestá: PSEUDOREKONSTRUKCE -

- „REKONSTRUKCE“ MIMO VĚDU

Pseudorekonstrukce (,,rekonstrukce“) - výtvory, postupy nebo metodiky, jejichž produktem jsou výsledky a práce vydávané za nejpravděpodobnější možné pohledy do minulosti, ačkoli nejsou konstruovány na podkladě kritického hodnocení, kdy neprofesionalita, nespecializovanost a nesystematičnost, stejně jako množství konfliktů, se kterými se tyto práce setkávají v řadě dalších oborů (především v oblasti psychologie), je vyřazují z racionálního vědeckého světa. Nejdůležitějším znakem nevědeckého přístupu je nepořizování přístupných popisů postupu práce, obhajob a odborných tématických článků, které jsou normálně základem jakékoli vědecké práce. Označení ,,rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce lze tedy chápat jako fantazijní soukromé vize bez ucelené odborné či objektivní záruky. ,,Rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce jsou tak pochopitelně v oblasti naivních přání, manipulace, demagogie, podvrhu, podvodu a vleku společenské konvence nebo ve vleku mechanismu psychologie organizace, která pseudorekonstrukce produkuje. (viz další hesla pseudorekonstrukce - arogantní, autoritativní, generalizující, intuitivní, ilustrační, evoluční, historizující, monodisciplinární, pitoreskní, romantická, symbolická, prezentační tabulová a zesměšňující).

Pseudorekonstrukce arogantní - jedná se o způsob podání ,,rekonstrukce“. Již pro laika naprosto nesmyslné a drzé rekonstrukce, jejíž autoři se vůbec nestydí prezentovat totální nesmysly obecné povahy. Práci spíš přesouvají do roviny umělecké a akademické s odvoláním na vzdělání, postavení a výčet dosavadních uznání. Například jsou to výjevy zabíjení hrocha házením pěstních klínů, které letí po ose hodu svojí podélnou osou a hrotem stále vpřed, aby usmrtily vzdáleného hrocha. Nebo magdalenská žena šijící jehlou s takovým širokým úchopovým zakončením, že má-li vůbec reálný model, šlo nejspíše o šídlo s očkem pro navléknutí, aby se dalo někde zavěsit. Na ,,rekonstrukci“ je však do tohoto předmětu navléknutá nit a žena s ním sešívá nějaké kožešiny.

Napadá nás jen už v naší představivosti, že by se hozený pěstní klín všelijak točil a na hrocha dopadal různě, napadá nás, že držadlo ,,tlustého šroubováku“ by sešívaný materiál svým prostým a sprostým průměrem nástroje naprosto potrhalo a zničilo. Profesor Jelínek si takové ,,rekonstrukce“ vysvětluje jako naprostý nedostatek obrazotvornosti, byť u vysokoškolsky vzdělaných lidí a tento nedostatek obrazotvornosti je zase vysvětlitelný blokem, kdy vysokoškolsky vzdělaný člověk se nechce snížit na úroveň malého uličníka házejícího kamenem nebo prosté švadlenky a přehlíží reálné společenské spektrum, které jen v celé šířce může nabídnout smysluplné paralely. To znamená, že autoři takových prací se nad (jich nehodnou) částí světa cítí být (arogantně) povýšeni. Nebo lze hovořit o dalších příčinách vedoucích ke ztrátě smyslu pro realitu. (viz heuristické myšlení pseudorekonstrukce).

Pseudorekonstrukce autoritativní - takový způsob podání, způsob provedení, kdy se podrobně rozkreslí nebo rozpovídá i o maličkostech nebo celkových základních věcech bez vysvětlování, jako by tam v pravěku autor osobně byl nebo stojí taková představa na bublině primitivnosti. (Označení pochází od S. J. Goulda).

Pseudorekonstrukce disharmonická - vyobrazení nebo jiné představení nějaké dávné kultury, kde jsou některé artefakty představeny jako technologicky a výtvarně složitě a bravurně zvládnuté a vedle nich jsou zcela bezdůvodně představeny jiné artefakty či jiné kulturní projevy jako nezvládnuté a odbyté.

Pseudorekonstrukce generalizující - taková představa života v minulosti, která jeden, byť prokazatelný, aspekt dávného života povýší na základní princip chování v daném období. Například doklad o pojídání zvířat, které ulovil někdo jiný, je přiřčen celému etniku a to jako výlučná forma získávání masité potravy. Nebo dokonce představa, že to platí pro všechna etnika určité formy člověka nebo je takové jednání přiřčeno i dalším formám člověka. Tedy stává se názorem extrémním, v rozporu s principem přirozené schopnosti hledání a využívání jakékoli jiné další příležitosti ve strategii přežití (omezená adaptace) a pochopitelně je v rozporu s celou řadou dalších nálezů, dokladů a analogií z jiných oborů. Jedná se vlastně o hypermonodisciplinární přístup (srovnej s monodiscipinární rekonstrukcí) nebo o redukcionalismus. Je zajímavé, že i z hlediska psychologie je takový omezený přístup porušením základních kritérií kritického hodnocení pro vědeckou práci a jako takový (generalizující přístup na základě izolovaných a ojedinělých dokladů) je vyloučen z vědeckého světa vůbec.

Pod označením ,,rekonstrukce generalizující“ také můžeme mít na mysli výtvarné provedení nějakého pravěkého objektu v jednom exempláři, který symbolicky a zástupně nahrazuje celou ostatní populaci či ostatní varianty a projevy. Dochází ke zkreslení zúžením výběru. Např. takto vypadá neandrtálec, takto erektus, takto černoch, takto vypadá běloch, takto vypadá Belgičan, takto vypadá šimpanz, takto vypadá pazourek, takto vypadá obydlí… Jedná se o odtržení od reality, která má být ve skutečnosti provázená přirozenou pestrostí a odlišností forem (srovnej s termínem – pseudorekonstrukce symbolická).

Pseudorekonstrukce intuitivní - práce vycházející z vnitřních představ autorů bez ohledu na další materiál, hlubší studium materiálů nebo souběžné vědní obory. Jedná se o volnou (uměleckou) představu na konkrétní reálné téma. Někdy se dokonce ,,rekonstruktér“ pracující na ,,rekonstrukci“ pro velké muzeum odvolává na své sny. To vše vychází z představy, že oblast rekonstrukce je oblast naprosto volného pole fantazie, kde je vše dovoleno. Práce není motivována skutečným zájmem o přírodu, člověka a realitu, jedná se spíš o hru, dílčí prostředek vnějšího projevu určité organizace nebo jedince nebo o přímo společensky tolerované falsum. Jenom už samotný psychologický termín nástřelu pevného bodu posílá takové nekritické práce do oblasti mimo racionální svět.

Pseudorekonstrukce ilustrační - nezávazná práce provedená nespecializovaným výtvarníkem pod vedením nějakého dílčího odborníka, který se sice systematicky a kriticky o rekonstrukce nezajímá, ale chce nějak prezentovat jen některé konkrétní, například nově objevené artefakty, souvislosti nebo typy lidí. Dopouští se tradičně spousty začátečnických chyb, ale pokud přináší taková práce nové poznatky, nelze pak takové práci upřít sice silně diskutabilní, ale určitou míru přínosu. Při základních chybách je však i taková práce jednoznačně celkově kontraproduktivní.

Pseudorekonstrukce gradualistická - odvozuje se od evoluční gradualistické teorie, prezentuje jednotlivé kultury a vizáže lidí jako na přehledném schodišti pyramidy dokonalosti, většinou podle klíče - čím jsou mladší, tím jsou dokonalejší a naopak. Vyznačuje se především tendenčním výběrem materiálu, manipulací podkladů a přímou tabuizací (bagatelizací či zastíráním) některých nálezů a souvislostí. Jedná se o závažné chyby informačního filtru autorů takových prací (viz termín „gradualismus“). Jedná se o nekritickou paralelu s evolucionalismem.

Pseudorekonstrukce evolucionalistická - odvozuje se od evolucionalismu – teorie mechanismu vzniku a řazení kultur vypracovaná v devatenáctém století a ještě v témže století silně kritizovaná. Vysvětluje kulturní rozdíly jako rozdíly způsobené odlišnou organickou evolucí. Její zastánci takové kulturní rozdíly v zásadě odmítají vysvětlit nejpřirozenějším způsobem a to na základě psychologie, tj na principu změny mytologie či víry někdejších populací. Zajímavé je, že někdy volají po nutnosti multidisciplinárního přístupu pro vyhodnocení některého paleoetnika a zároveň odmítají pracovat s psychologií. Někdy se v současnosti setkáme s iracionálně diferencovaným přístupem, kdy se doporučuje multidisciplinární vyhodnocení například mladopaleolitického člověka, kdežto hodnocení neandrtálců a erektů se vymezuje jen několika málo oborů, především hodnocení na základě evoluce (nebo spíš některých jejich aspektů).

wpe25.jpg (4789 bytes)

V tradici pohledu na dávného člověka v samé archeologii a dalších vědních oborech totiž zůstal zakonzervovaný názor o organickém primitivismu kulturně ,,primitivních“ lidí. Samostředný pohled evropské civilizace na okolní etnika vedl k nešťastnému rozdělení na civilizaci, barbary a divochy, kdy ovšem bylo předpokládáno, že projevem nejvyšší inteligence a vrcholem evoluce je civilizace, divoši jsou divocí, protože jsou organicky tak primitivní, že nemají sami ani tak vysokou inteligenci, ani o sobě nemohou rozhodovat, ani se nedají vzdělávat. Stačí si najít patřičné řádky například u Jacka Londona, ale i Alberta Schweizera. Tato společenská mytologie 19. a 20. století se samozřejmě přelila i na akedemickou půdu do prehistorie, antropologie, archeologie a dalších oborů, kde metamorfovala v řadu ,,logických“ a samozřejmých vysvětlení a v mnoha prvcích přežívá dodnes.

Je zajímavé, že řada lidí, kteří automaticky přijímají evolucionalistickou rekonstrukci, odmítá evolucionalismus jako kategorii z kulturně sociální antropologie. Je také zvláštní, že drtivá většina lidí, slyší-li nějakou kritiku evoluciobnalismu nebo gradualistické teorie evoluce, považuje tyto kritiky za nevědecké a v principu za neevoluční ba protievoluční. Evolucionalismus nebo respektive neoevolucionalismus jsou v kulturně sociální antropologii jen dvěma z desítek teorií kultur, které rozhodně nejsou jediné, které by počítaly s evolučním mechanismem. Jejich představa evolučního mechanismu je ale příliš zastaralá a neodpovídá současným výsledkům řady moderních oborů. Taktéž fiktivní gradualismus je jednou z mnoha teorií a v současnosti díky obecněji šířené znalosti laiků o počítačích a genetice je dnes snadné pochopit prudké evoluční změny v materiálu jako morfologickou okamžitou reakci na změnu genetického programu. Proto dnes po více jak půl století se daří i mezi veřejností šířit teorii náhlého výskytu a pak následné dlouhé stagnace organického materiálu, tak jak je známe z reálného paleontologického materiálu (viz Persona, mytologie novodobá, mytologie paleolitu, psychologie, Jung).

Pseudorekonstrukce heuristická - (viz heuristické uvažování) taková rekonstrukce, o níž obecně panuje přesvědčení, že je velmi věrohodná, ačkoli k takovému úsudku nejsou k dispozici všechny materiály. Heuristická ,,rekonstrukce“ vzniká nebo je posuzovaná jen na základě povrchních podobností a závěrů, které se jeví jako očividné, nejsou však logické, protože logika považuje děj statisticky častější za pravděpodobnější než jev méně častý. Heuristická rekonstrukce tak stojí na množství nástřelů, vtisků, symbolů a hesel novodobé mytologie.

Pseudorekonstrukce historizující - obraz řadící pravěké lidi časově a evolučně před trhany a ztroskotance středověku. Prezentuje je jako špinavé, rozcuchané, v hadrech a cárech oděné lidi v situacích a pózách středověkých zatracenců. Otázka je, jak by stejní autoři viděli Řeky, Římany a Egypťany, kteří žili také před středověkem. Jedná se o závažnou neznalost a o nerozpoznání kultur vzestupných od úpadkových (viz hesla).

Pseudorekonstrukce monodisciplinární - pseudorekonstrukce jednooborová – ,,rekonstrukce“ z pohledu jednoho nebo několika málo oborů (jen archeologie nebo jen morfologie nebo jen genetika mtDNA či jen evoluce a nebo jen paleoantropologie atd.).

Tedy je to přístup bez úplné škály celého spektra možných souvisejících vědních disciplín (někdy se objevuje programové odmítnutí dalších oborů, například při přístupu podle sovětského tvůrčího darwinismu (lysenkismus) či z jiných důvodů jako je jiná ideologie, finance, reálná grantová politika, subjektivní obraz světa, nevědomost, přecenění jednoho oboru, ztráta smyslu pro realitu, manipulace, nalhávání si, či přímo z důvodu podvodu.

(V současnosti v době grantové politiky je právě údobí monodisciplinárních ,,rekonstrukcí“ přímo spojených s podvody. Grantové společnosti chtějí výsledky z výzkumů, na které daly své peníze, tyto výsledky však v drtivé většině samy o sobě nemohou poskytnout ucelenější představu o celém spektru materiálů z různých oborů. Proto se pro uspokojení grantové organizace v některých případech pracuje s dílčími výsledky jako by to byly nejdůležitější a jediné možné výsledky z jediného možného oboru a na tomto podkladě pak vznikají i propagační ,,rekonstrukce“. Proto je řada odborníků často velmi skeptická k výsledkům kolegů z USA, kde se takový přístup nejčastěji objevuje. Profesor Jan Jelínek na přednáškách připomínal, že je nutné zajímat se i o pozadí výzkumu, o to, kdo ho platí a jaké má sám společenské a politické názory a zájmy).

Pseudorekonstrukce pasivní - autor takové rekonstrukce má snahu ukázat něco konkrétního z pravěku, ale vůbec se v oblasti nevyzná, tak jen pasivně obkresluje od jiných autorů. Svoje obkresleniny dál může upravovat přidáním nových reálií nebo fantasií nebo skládat dohromady s jinými dalšími vzory přejatých rekonstrukcí. Často se setkáváme s překresleninami překreslenin v už několikáté generaci, kdy nikdo neprovedl revizi. Nezřídka se s takovými pracemi setkáváme například v encyklopediích a školních učebnicích.

Pseudorekonstrukce pitoreskní - nepřirozeně podivné a uměle působící výjevy z pravěku budící dojem karikatury. Historicky se nejdříve objevuje v obrazové ,,rekonstrukci“ a později i ve filmové podobě, často doprovází dokumentární film. Týká se nejvíce podoby čelistí a tvaru a velikosti nadočnicových oblouků či valů, čela a hlavy na portrétech. Jedná se o ty případy, kdy výtvarník nebo filmař namaskuje současného člověka do podoby velmi dávného člověka, který měl úplně odlišné proporce. Přitom se dostane do neřešitelné situace, jak zmenšit čelo a ubrat hmotě hlavy na určitých místech. Proto se například používá předimenzované neanatomické předsazení nadočnicových valů, aby se opticky snížilo čelo. Ve srovnání s postavením očí tak vnější okraje valů vypadají bujně a neodpovídají tvaru lebky. Ovlasená část hlavy je tak zvětšena jako u pradávných lidí dozadu, do stran, až enormně dopředu a navíc i nahoru a s dalším nahromaděním hmoty kolem horní a dolní čelisti působí hlava už příliš přehmotněně a nepřirozeně. Zmenšení hlavy směrem nahoru, které existovalo u dávných lidí, tak celkový tvar hlavy zjemňovalo a nereálné přidávání hmoty na všechny strany vytváří spíš takovou frankensteinovskou podobu vidívanou často v televizních hraných dokumentech. V současnosti je však možné řešit situaci ve filmu dodatečnou digitální úpravou, což se bohužel zatím neděje.

wpe5.jpg (7209 bytes)

Nalevo vidíme masku ,,pračlověka“ nasazenou na lidskou hlavu do televizního filmu o dávných předcích. Napravo vidíme skutečné proporční rozdíly: bíle je hlava současného běžného Evropana, černě je nakreslen obrys běžného evropského mladého erekta. Obrysová linie hlavy běžného moderního Evropana přesahuje směrem nahoru hlavu erekta, neandrtálce i mužské lebky hromady našich pavlovienců. Prosté vytvoření dojmu dozadu ubíhajícího, nízkého čela přestřeleným vyzvětšováním nadočnicových oblouků evidentně nestačí. Obrysová linie je neskutečně umělá a deformovaná. Hlava působí velkým dojmem oproti tělu. Naopak samotná lebka erektů spíše působí malým dojmem ve srovnání s tělem a u řady evropských erektů je malá dokonce i zadní část hlavy.

Pseudorekonstrukce zesměšňující - u některých historických ,,rekonstrukcí“ lze uvažovat o možnosti záměrného znehodnocení a výsměchu směrem k paleoetniku. To například v souvislosti, kdy výtvarník, architekt či členové komisí jsou protievolučně předpojatí a vybírají takovou podobu díla, která by evoluční postoj zesměšnila. Takové práce se objevily na počátku 20. století okolo neandrtálců, např. výrazy a postoje choromyslných, okusování holé kosti atd.

Podobné zesměšňující obrazy či televizní šoty se objevují dodnes jako ,,lidová představa o paleolitu“ (viz heslo), samozřejmě se jedná o hanobení vlastních předků a hanobení rasy a národa a takové prezentace jsou v některých případech právně postižitelné.

wpe24.jpg (9750 bytes)

Poprvé se objevila představa neandrtálce jako psychicky vyšinutého nenormálního a neplnohodnotného člověka ve Filildově muzeu. Atributy, které zde vznikly, provázejí zpodobnění dávného člověka dodnes (kožešina přes boky, prázdná, holá kost, méněcenné postoje a výrazy). Srovnej se zobrazováním náboženských motivů ranného křesťanství (umění katakomb) a jeho vlivu na pozdější zobrazování náboženských motivů. (Princip vzniku mytologie a jejích symbolů.)

Pseudorekonstrukce romantická - vytváří image letní dovolené, polonahá, bronzově opálená těla, letní teplá krajina, teplomilné rostlinstvo, stany evokující camping, táborové ohniště, teplé uklidňující barvy obrazu. Romantika pokračuje v lovecké činnosti v takové krajině a to s myslivecky typickou zvěří (jelen, srnec, divočák, bažant, polní zajíc). Takové rekonstrukce divák přijímá emočně a rád, otázka je, proč vznikají takové vize i u prezentace kultur paleoklimaticky řazených do severských podmínek a paleontologicky k zoologickému výčtu zvířat typu, sob, pižmoň, polární zajíc či polární liška. Zřejmě se jedná o závažnou chybu informačního filtru autorů.

Pseudorekonstrukce symbolická - pohybuje se jakoby velmi blízko metody rekonstrukční paleoetnologie, ale zůstává jen povrchní. Uplatňuje se u ní jen primární symbol, který je výrazně dominantní. Například výjev v chatě pavlovienců představuje specifickou pózu dřepícího člověka - příslušníka přírodního národa. Póza je opravdu autentická pro příslušníka nějakého přírodního etnika, které se nám vybaví jako zástupné (symbolické) pro přírodní národ. Realitou však je, že to bude nejspíš člověk z tropické, subtropické nebo nejspíš nějaké aridní oblasti. A tak uvidíme pózu Kunga tam, kde by byla na místě charakteristická póza pro severská etnika (ve stoje). Podobně je to s materiály na obydlí a pod.

Zároveň je možné tímto termínem označit rekonstrukce s omezením variační šíře antropologické či kulturní na jediný typ vydávaný za univerzální. Např. ,,Takto vypadá neandrtálec, takto erektus, takto australopitékus!“. V prostředí chudém na samostatné uvažování (jako ve školství) jsou takové ,,obrázky“ tradičně využívány. Protože se děsíme představy, že by někdo ukazoval: ,,Takto vypadá Evropan, takto vypadá středoevropan takto vypadá Moravan, Polák, Čech atd.,“ nabízíme z mnoha závažných důvodů (podpora vyšinutí, vytváření úzkých atrap vedoucích později k mechanismům rasizmu a kulturní nesnášenlivosti) raději širší ukázku variačního spektra, která posouvá rozhled a toleranci do benevolentnějších mezí (srovnej s termínem „rekonstrukce generalizující“).

Pseudorekonstrukce prezentační tabulová - práce vycházející z potřeb muzeí a dalších institucí. Jde o komplexní, velkolepé předvedení života nějakého paleoetnika (nebo i nějaké pravěké epochy, lokality a podobně) široké veřejnosti. Historicky jsou právě takové ,,rekonstrukce“ nejspekulativnější a nejméně přínosné, protože jim nepředcházela systematická podrobná práce v jednotlivostech. Vlastně by měly takové práce být až výsledkem dlouhé řady předchozích dílčích rekonstrukcí. Pouhý zájem pořídit jen velkolepý efektní obraz, sochu či dioráma není nic jiného, než pokus, jak nějak vyzrát na větší finanční výdaje a obejít roky systematické práce a klíčové rekonstrukce (viz heslo „rekonstrukce klíčové“). To přirozeně vede k velmi uspěchaným závěrům. Paradoxem pak je, že takové instituce, které se pro takto uspěchanou ,,rekonstrukci“ rozhodnou, se vlastně výrazně vystaví reálnému nebezpečí šíření nepodložených spekulací či dokonce přímo bludů, které vlastně samy zaštítí.

Zpět na úvodní stranu ◄ Předchozí Další ►

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz